Prastaré zvyky, ktoré provozovalo jen málo sedláků dokonce i v dobách Viktora Schaubergera, naprosto fascinovaly tohoto mladého výzkumníka. Působivým příkladem je „zpívaní do hlíny“, jež podrobně cituje i Olof Alexandersson ve své knize „Živá voda“, včetně překladu z hornoněmeckého dialektu. Slovo „hlína“ zní v tomto dialektu stejně jako „tón“ a tato dvojznačnost jednoho výrazu zde sehrává důležitou úlohu.
Následující nezkrácený text pochádzí z pojednávaní o „přírodním zemědelství“, jež spatřilo světlo světa v Leonsteinu v červenci 1945. Úvahami tohoto typu a jejich závěry odkrývá Viktor Schauberger úplně nový pohled na smysl určitých tradic a rituálů.
Náhoda neexistuje. Existují jen události, které pokládáme za náhodu zpravidla jen proto, že jsme v daném okamžiku na tu či onu možnost vůbec nepomysleli a proto nás více či méně překvapila.
V každém případe jsme se však dotyčnou osobou, hmotou nebo něčím podobným začali důkladně zabývat a prožívali jsme vůči ní nějakou emoci (radost či zlost), když se neočekávaně probudily naše myšlenky, podnícené určitým podnětem.
Bez vzruchu není žádný pohyb a tak nebylo divu, když jsem si jako mladý myslivecký adjunkt pravidelně, vždy když jsem šel po cestě svým revírem kolem jedné zemědelské usedlosti, již obýval sedlák, kterému se vysmívalo celé okolí a pokládalo jej za blázna, udělal odbočku, abych si s tímto moudrým mužem, jemuž jinak téměř nikto nerozuměl, popovídal o různých zemědělských otázkách. Ne snad proto, že by mne nějak obzvlášť zajímalo zemědělství, nýbrž proto, abych si s tímto – jak mu říkali – šíleným sedlákem popovídal o příčinách nápadných výnosů jeho půdy, která v žádném případě nebyla lepší, dalo by se spíše říci, že byla podstatně horší než půda jeho okolních sousedů.
Dotyčný sedlák jinak oral, jinak vláčel, sil v jiném období než okolní sedláci, jinak se choval i ke svým plodům: krátce, dělal všechno jinak než ostatní. Nechodil do kostela, což mu bylo dáváno za zlé, držel se stranou od výčepu, u něhož ostatní společně diskutovali o těch či oněch záležitostech, nikdy nikoho nepožádal o radu, od svého personálu netrpěl žádné připomínky a když jej někdo neuposlechl na slovo, mohl si hned sbalit svých pět švestek a jít – přesto se na jeho statku jen zřídkakedy měnil personál. Poze se svým dospělým synem, který navštěvoval zemědelskou školu a ledacos chtěl dělat a mít jinak než jeho otec, míval ustavičné rozepře.
Před vypuknutím soumraku jsem se tedy opět procházel kolem tohoto domu a zabočil jsem k němu, puzen náhlým nápadem, že si se starým sedlákem ještě hodinku popovídám. Na dvoře jsem potkal jeho syna, který mi nebyl příliš sympatický, a zeptal jsem se jej na otce. „Starý je v přístavku,“ dostalo se mi odpovědi na svůj dotaz, dopovázené nevrlým gestem, “ zakřičte na něj a von se už holt ohásí.“ Vydal jsem se tedy naznačným směrem, prošel jsem mlatem a konečně nalezl starého sedláka, který si zpíval jakousi podivnou píseň a míchal něco velkou dřevěnou lžící ve velké dřevěné nádobě zvící asi tří nebo čtyř věder. (Stará dutá míra, lišící se podle regionu a podle druhu tekutiny, která se jí poměřovala: ve strém Rakousku odpovídalo jedno vědro přibližně 60 litrům.)
Nebyla to vlastně ani žádná píseň, co starý sedlák hulákal do velkého sudu, jsa nápadně nakloněn přímo nad něj, byla to spíše směs vokálů o různých stupnicích, jež stoupala chvílemi až do fitsule, aby se v následující chvíli ponořila do hlubokého brumendo. Když tóny stoupaly, míchal lžící doleva. Když změnil spád zvuku, změnil i směr míchání.
Pomyslel jsem si, že přece jen asi blouzní. Když jsem se na něj po chvíli vynadíval, sám skryt před jeho pohledem, napadlo mě, co že to vlastně míchá. Přešel jsem tiše po trávě až k němu a nahlédl jsem do nádoby, v níž nebylo nic – než čistá pramenitá voda. Stařík si mne konečně všiml, krátce přikývl v odpověd na můj pozdrav a nerušeně míchal dále.
Chvíli jsem se udiveně díval na něj, chvíli na nádobu, do níž sedlák tu a tam jednou rukou házel co nejmenší kousky rozmačkané hlíny a hned zase tu vpravo a tu opět vlevo zamíchal dřevěnou lžící za dosti hlasitého a nepříliš krásného zpívaní do nádoby na vodu.
Inu, pomyslel jsem si, že nic netrvá věčně. Stařec konečně vytáhl z nádoby obrovskou dřevěnou lžíci – vlastně to spíše vypadalo jako pádlo – a prohlásil: „Tak a teď to nezkvasí.“
Přikývl jsem, jako bych to pokládal za samozřejmé, a přikývl jsem i na to, když se mne starý sedlák zeptal, zda „nemám sucho v krku“ a zda nechci džbánek čerstvého moštu. Když si stařík pečlivě utřel ruce do zástěry, šli jsme společně domů. Nechal mne vstoupit do světnice, zatímco on, jako obvykle, přinesl ze sklepa chladný jablečný mošt. „A teď ochutnáme“ – s těmito slovy mi přisunul modře květovaný džbánek, vrchovatě naplněný moštem.
„Budete si o mě taky myslet, že jsem blázen?“ „Vy přece určitě víte, co děláte,“ zněla má odpověď.
Panenská blanka
Postupně jsem se dozvídal účel tohoto cvičení. Hlína je dobře rozmíchána v ochlazené vodě, jež spolu s vydechovaným kysličníkem uhličitým tvoří kyselinou uhličitou, která na sebe váže vsáknutou vodu a získává neutrální napětí (viz krusta z dobře udupané hlinité půdy).
Tato voda o neutrálním napětí se pak nastříká na pole po vláčení (brány nemají ocelové, nýbrž dřevěné zuby) pomocí takzvaných květných větví (podobné jako zasvěcené ratolesti při procesí). Neobyčejně jemně rozstříknuté krystalky zůstavaly pozadu jako negativně nabitá koagulační jádra, přitahující záření ze všech stran a vysílající opačné na všechny strany.
Medzi geosférou a atmosférou se tvoří neobyčejně jemná fialově se třpytící síť, podobná jako pokožka, jež propouští jen objekty o nejvyšší kvalitě. (O nejvyšší vibraci – vlnění o nejkratší vlnové délce a nejvyšší frekvenci.) Tato „panenská blanka“, jak pojmenovávají přírodní pěstitelé tuto neobyčejne jemnou a jemně porézní vrstvičku, jež se tvoří sama, umožňuje difusi (nádech a výdech) tak vysokého stupně, že tato půda zůstává vlhká a chladná i v těch nejsušších ročních obdobích.
Tím zůstává tato zárodečná vrstva mezi geosférou a atmosférou stále na teplotě blízké teplotě největší měrné hmotnosti vody plus 4°C, jež zajišťuje při tvorbě plodu maximální pružnost a oplodňující látky si téměř trvale uchovávají svou relativně nejhlubší pasivitu.
Přírustek výtěžku díky této jednoduché péči o dýchání pokožkou země činí asi 30 procent oproti půdám, na nichž se tomuto dýchání nevěnuje žádná pozornost. Tato péče o zemskou pleť byla v minulosti nazývána „zpívaní do hlíny“.
Úryvok z knihy: Viktor Schauberger – Tajuplná a léčivá síla vody
Knihu si je možné objednať tu: http://eshop.biosferaklub.info/produkt/tajuplna-a-leciva-sila-vody/