Kategórie

Naši partneri

Flag Counter
TOPlist

Toulky po okraji Midgardu

Televize, počítač a ostatní titánská kouzla

S filmy a televizí je to taková věc. V 60. letech jsme se rozhodli vyhodit televizi z domácnosti. Jako mladého docenta sociologie mě velmi rozčilovalo, jak moc televize ovlivňuje vědomí lidí, jak dominuje v jejich myšlenkách a postojích, ovlivňuje jejich politická rozhodnutí, vnucuje určité role a svádi mládež. Už jen na každodenním chování studentů, způsobu, jak se oblékali, jak se pohybovali, co vyprávěli, jaké měli názory, mohl člověk rozeznat tu magickou manipulaci z dálky. Takže ven s tím krámem.

Když na dveře jednoho dne zaklepali rodiče jednoho mého studenta, bylo jasné, že je to revoluční čin. Jak je to v Americe zvykem, pozvali jsme je na šálek kávy do obýváku. Měli o svého dlouhovlasého potomka veliké obavy. Nejenom, že byl aktivním členem hnutí proti válce ve Vietnamu, ale zdálo se, že ještě distribuuje drogy. Měli takové podezření – to člověk slyšel mezi řádky – že moje sociálně kriticky zeměrené přednášky by mohly mít jistý podíl na jeho chování. A přitom to bylo přávě naopak. Když mi jednou vyprávěl, jak moc nenávidí svoje upjaté rodiče a celý ten „establishment“ a že jeho životním cílem je stát se heroinovým kápem v Chicagu, co má všechno na háku, dal jsem si pěknou práci, abych ho přivedl k rozumu.

Pokusil jsem se rodiče uklidnit. Nervózně pokukovali po pokoji. Najednou paní hystericky zvolala, jako kdyby objevila corpus delicti: „Já jsem to věděla! Jsou to komunisti! Nemají totiž žádnou televizi.“ S tím vyskočili z gauče a zamířili ke svému vozu.

Ano, televize definuje Američanům realitu a život. Je to něco jako věštírna, která z pohodlí obývacího pokoje prorokuje, které známe hvězdy, „hrdinové“, důležité autority a jiná mystická stvoření diktují, co je a není v životě důležité. Je to oltář, před kterým se scházi rodina. Na televizní skříňce bývají vystavené zarámované fotky rodinných příslušníků, kteří žijí daleko ve světe, nebo už dávno zemřeli. A často to je i místo pro rodinnou bibli, „slovo Boží“. Svačinky a televizní večeře – pokrmy z mikrovlnky, které se stihnou připravit o reklamní přestávce, se pak společně před tímhle oltářem konzumují, jako by to bylo svaté přijímaní. Člověk se do obsahu vyloženě prožere. Velká spousta Američanů má televizi v každém pokoji. „Člověk přeci nechce ztratit kontakt s realitou,“ řekla mi jednou sousedka, která má televizi zapnutou nepřetržitě dokonce i na záchodě a nad postelí. Že jsme se vzdali každodenní mediální masáže, bylo opravdu kacířské rouhání.

Když jsem o několik let později našel skrze biologicko-dynamické zahradničení cestou k přírodě a mým kořenům, došlo mi, že to věčné sledování filmů a televizních programů má další háček. I když jsou ty filmy dobře natočené a i informativní, přesycují duši virtuálními obrazy, které nás oddělují od bezprostředního prožívání přírody. Dokonca manipulují i vlastní vzpomínky. Jsou to obrazy, které s námi nemají nic společného. Vkrádají se ale jako tenká membrána nebo jakýsi filtr mezi nás a naši duši a spiritualitu našeho vnitřního, společného a vnějšího světa.

Kdo nezná někoho z vlastní rodiny, komu jsou televizní hvězdy bližší, než členové vlastní rodiny? Ty tragédie a dramata, milostné zápletky a zábavné pořady, které víří naše pocity a zvyšují tlak, jsou jen světy fantazie. Ve skutečnosti sedí divák před mrtvým elektronickým aparátem. To nejsou žádne vřelé duše a tepající srdce, s kterými tam rezonuje. A pokud neexistuje opravdová rezonance, potom postupně ustrne a ochladne vlastní duše. Rudolf Steiner jednou řekl, že ta celuloidová realita „drása díry do astrálního těla (duše)“.

To člověk rychle pochopí, když se potká s lidmi, kteří mají blízko k přírodě – se starým zahradníkem, s Indiánem v lese, s horskými sedláky nebo s nějakým hillbillie, který si dá večer nohy na stůl na své otevřené verandě a pozoruje západ slunce. Pokud přijde srnec z lesa, zůstane tichý a klidný a zvíře nejenom pozoruje, ale díva se hlouběji a duše vede rozhovor. „Modernímu“ člověku vyvstane před duševníma očima při setkáni se srncem, pokud si ho vůbec všimne, sentimentální obrázek Bambiho z filmu Walta Disneyho. Tyto filmové přízraky zakalují vlastní vnímání. Opravdový kontakt s duší je vychýlen lehkou sentimentalitou. Vnitřní rozhovory nejsou možné. A tak naše duše touto virtuální stravou, kterou nabízí masová zábavní industrie, pomalu vyhladoví.

Tohle moje kacířske naladění vůči televizi se nezměnilo, ani když o několik roků později – to už jsme bydleli na kopci Allgau – mě chtěla nalákat jedna televizní producentka na spolupráci na filmu o jmelí. Stejně jako druid Merlin, jsem měl připravovat lektvar ze jmelí na ohni a předstírat, že vyvolávám duchy. No dobře, člověk by aspoň lépe poznal to médium, takříkajíc zevnitř.

Tak jsem míchal obří hrnec, ze kterého se linula pára, s kopci za mnou jako pozadí. Aby to vypadalo věrohodně, volal jsem duchy čtyř směrů, mumlal tajemná slůvka a mával káněčími pery. A najednou přiletěl havran, pták šamanského boha Wotana, posadil se na špičku jednoho smrku a začal na mě krákorat. Vědel jsem, že mi měl co říct. A vědel jsem i co. Protože mi přesně v ten moment přišla na mysl slova mého kamaráda, čejenského medicinmana Elkshouldera: „Člověk si s rituály nezahrává! Nejsou stvořené pro nějaké hrátky! Mají vždycky nějaký účinek. Působí ve světě duchů. Kdo je zneužije, přitáhne k sobě neštěstí!“

Zpráva byla jasná. Styděl jsem se, ješte když jsem míchal hrnec a přísahal jsem, že se vždycky duchů zeptám, jestli mám svolení provádět nějaký rituál. Nemám ponětí, jak ten film dopadl. Televizi jsme na kopci (ještě) neměli. Až do doby, když dospívající syn toho už měl dost, žít jako v pravěku a ze svých úspor si koupil počítač s televizní kartou.

Z knihy Wolf – Dieter Storla „Toulky po okraji MIDGARDU“

https://www.rinok.sk/Toulky-po-okraji-MIDGARDU-d626.htm

Páčilo sa? Zdieľajte:

Ďalšie články z tejto kategórie