Kategórie

Naši partneri

Flag Counter

Vymřeli všichni mamuti?

Columbian_mammothMamuti existují i dnes. Žijí na hluchých místech a lidé se s nimi periodicky setkávají. Záhadou však je: Proč „nejvyšší“ věda nechce, aby o tom věděli všichni? Co se za tím skrývá? Může to být třeba to, že mamuti nevymírali zrovna způsobem jaký se nám předkládá?…

V otázce o mamutech jsem byl dlouho v iluzi, ostatně jako velká část lidí. Věřil jsem těm slovům, že vymřeli v poslední době ledové. Věděl jsem, že jejich ostatky se nacházejí ve věčném ledu a přemýšlel jsem o naklonování toho úžasného starověkého zvířete. Jenže nedávno jsem si přečetl příběh Turgeněva „Tchoř a Kalinyč“ z cyklu “Záznamy lovce“. Je v nich zajímavá věta:

… „Ano tedy, já jsem muž, tak vidíš…“ Při těch slovech Tchoř zvedal nohu a ukazoval botu, vyřezanou – pravděpodobně – z  mamutí kůže…

Aby mohl Turgeněv napsat takovou větu, musel znát několik věcí, které byly pro střední období 19. století přinejmenším divné. Musel vědět, co je mamut za zvíře a musel vědět i to, jakou měl kůži. Pro Turgeněva, soudě podle jeho textu, nebylo ničím neobvyklým, že obyčejný muž, který žil uprostřed bažin, nosil obuv z mamutí kůže. Nicméně tato věc se i nadále ukazuje jako neobvyklá a neobyčejná.

Je třeba připomenout, že Turgeněv psal svoje poznámky v dokumentárním stylu, tedy bez výmyslů. Ostatně k tomu by poznámky měly také i sloužit. Jednoduše v nich předával svoje pocity ze setkání se zajímavými lidmi. Tohle se stalo v Orlovské provincii a vůbec ne v Jakutsku, kde byly objevené mamutí hřbitovy. Existuje ale mínění, že Turgeněv se vyjádřil alegoricky, co se týká odkazu na tloušťku a kvalitu obuvi. Ale proč ne třeba ze „sloní kůže“? V 19. století byli sloni dobře známí. Ale mamuti…

V oficiální verzi, která nám stojí před odhalením podstaty, o nich byla tehdy pouze zanedbatelná informovanost. Jedna z prvních „akademických“ koster mamuta i s pozůstatky měkkých tkání byla objevena lovcem O. Šumakovem v deltě řeky Leny na Bykovském poloostrově v roce 1799. Pro vědu to byla veliká rarita. Botanik Akademie M. N. Adams organizoval v roce 1806 vykopávky kostry mamuta a přivezl ji až do hlavního města. Exponát byl vystaven v síni kuriozit a později byl převezen do zoologického muzea Akademie Nauk. Turgeněv mohl vidět pouze tyhle kosti. Do objevení Berezovského mamuta a vytvoření jeho první vycpávky tak uběhlo ještě půl století (rok 1900). Jakým způsobem se dozvěděl, jakou má mamut kůži a k tomu ji mohl i nenuceně určit?

Tak jako tak, výraz, který napsal Turgeněv, je do jisté míry záhadný. Už vůbec nebudeme hovořit o tom, že kůže z „dlouhodobě zamrazeného“ mamuta se pro kožešnickou činnost nehodí vůbec. Kůže tím ztrácí své kvality.

Jestli pak víte, že Turgeněv není jediným spisovatelem, který se prořekl o „vymřelém zvířeti“? Nebyl to nikdo jiný než Jack London ve svém příběhu „Střepiny třetihor“. Pojednával v něm o lovci, který potkal na území severní Kanady živého mamuta. Jako dík za pohostinnost daroval vypravěč autorovi mukluki (mokasíny), které byly ušité z nevídané trofeje. Na konci příběhu Jack London píše:

… všem skeptikům radím, aby navštívili Smithsův Institut. Pokud získají odpovídající doporučení a přijedou v odpovídajícím čase, bez váhání je přijme profesor Dolvidson. Mukluki jsou nyní uschovány u něho. On potvrdí i to, jakým způsobem byly zhotoveny a, to v každém případě, z jakého materiálu. On totiž autoritativně potvrzuje, že jsou ušité z kůže mamuta, s čímž se ztotožňuje celý vědecký svět. Co víc ještě potřebujete? …

Nicméně v Tobolském regionálním muzeu byl uložen postroj z 19. století, který byl zhotoven právě z mamutí kůže. Ale dobře, proč omílat kůži, když je dost informací o živých mamutech. Kandidát technických nauk Anatolij Kartašov nahromadil velké množství různých informací ve svém díle „Sibiřští mamuti – je naděje, abychom je viděli živé?“ Na svoje díla očekával nějaké reakce ze strany vědeckého i obecného světa, ale všichni to nějak přešli bez povšimnutí. Trochu se s těmi fakty seznámíme. Pojďme začít od dřívějších dob:

…Pravděpodobně prvním, kdo něco oznámil o sibiřských mamutech, byl čínský historik a geograf Syma Cjaň (2 stol. před n. l.). Ve svých „Historických zápisech“ se zmiňuje o severní Sibiři a píše zde o představitelích daleké doby ledové jako o – přeživších zvířatech! „Ze zvířat se tu nacházejí ohromní kanci, severní sloni se štětinami a rod severních nosorožců“. Takže tu máte jako dárek k mamutům ještě i nosorožce se štětinami! Čínský vědec ale vůbec nehovoří o fosilních pozůstatcích – řeč z jeho strany je o živých jedincích, obývajících Sibiř ještě v 3. a 2. stol do n. l.…

Já sám jsem tyto „Historické zápisky“ nečetl, odkazuje na ně takový vážený výzkumník jako M. G. Byková, které však o tom napsal N. Nepomnjaščij, od nich od obou pak – já.

Co se týká 2. stol. př. n. l., sotva můžeme věřit tomuto datování, protože čínská historie je uměle prodloužená do minulosti bez konce. To ale na podstatě naší věci nic nemění. „Historickým poznámkám“ Syma Cjaňa zjevně není 13 tisíc let, tzn., že nebyly zavedeny v době ledové. Tady je svědectví z 16 stol.:

Chorvat Sigismund Herberstein, posel rakouského imperátora, který v 16. století navštívil Moskovii, psal v r. 1549 ve svých „Poznámkách o Moskovii“ tohle: na Sibiři „…je veliké množství ptáků a různých zvířat, například soboli, kuny, bobři, hranostajové, veverky a v oceáně třeba mrož… Kromě toho také Věs, hojně také medvědi, vlci, zajíci…“ Všimněte si: v jedné řadě s plně reálnými bobry, veverkami a mroži je tam nějaký, když ne bájný, tak aspoň záhadný Věs.…

Nicméně tento Věs, mohl být neznámý pouze pro Evropany, ale pro místní obyvatele tento, možná řídký a mizející obraz, nepředstavoval nic záhadného nejen v 16. století, ale i víc než o tři století později. V r. 1911 napsal tobolčan P. Gorodkov esej „Výlet do Salymského kraje“. Byl opublikován v 21. stol. ve vydání „Ročníku Tobolského gubernského muzea“ za rok 1911. Mezi těmi zajímavými věcmi, o kterých budeme hovořit níže, jsou i tyto věty: „… salymští honáci “mamuta“ nazývají „celek“. Tenhle netvor měl hustou dlouhou srst a měl velké kly. Někdy tyto „celky“ mezi sebou rozpoutaly takový povyk, že pod nimi s velkým rachotem praskal led na jezerech“.

Znamená to jen, že tu chodili mamuti v 16. stol. Prakticky o nich věděli všichni, protože informace získal i rakouský posel. Ale znovu 16. stol., tentokrát legenda:

…Je známá ještě jedna legenda o tom, že v r. 1581 viděl v husté tajze ohromné vlasaté slony voják znamenitého dobyvatele Sibiře Ermaka. Odborníci se do dnešních dob ztrácejí v dohadech: koho to ti slavní bojovníci vlastně viděli? Obyčejní sloni byli v této době už dobře známí: vlastnili je ve vévodských palácích v zoologických zahradách a carských zvěřincích.

Plynule však přejdeme ke svědectví z 19. stol.:

…Noviny – New-York herold – napsaly, že prezident USA Jefferson (1801-1809) se zajímal o zprávy o mamutech z Aljašky a vyslal k Eskymákům svého člověka. Když se vyslanec prezidenta Jeffersona vrátil, potvrzoval ty nejfantastičtější věci: podle Eskymáků je možné mamuta potkat v hluchých místech na severozápadě poloostrova. Sám svědek sice živé mamuty neviděl, ale přivezl speciální zbraně Eskymáků pro jejich lov. Ve známé historii to není jediný případ. O eskymáckých zbraních na lov mamutů jsou řádky v článku v San Francisku od nějakého cestovatele z Aljašky z roku 1899. Vzniká tu otázka: k čemu by Eskymáci zhotovovali zbraně na lov živočichů, kteří vymřeli přinejmenším před 10 tisíci lety? Nicméně důkazy jsou to nepřímé.…

Samozřejmě se mamuti nikam nepoděli ani za 300 let. Na konci 19. stol. byli znovu viděni:

…V novinách – Mc Klurs Magazin – (říjnové číslo r. 1899) uvádí ve vyprávění Ch. Tukmana pod názvem „Zabití mamuta“: „Poslední mamut byl zabit na Yukone v roce 1891.“ Samozřejmě je dnes těžké zjistit, jestli je to pravda nebo literární výmysl, nicméně tenkrát bylo tohle vyprávění označeno jako pravdivé.…

Nám už známý Gorodkov píše ve svých poznámkách „Výlet do Salymského kraje“ (rok 1911) tohle:

Podle východních obyvatel žijí v Kintusovském posvátném lese, stejně jako i v jiných lesích, živí mamuti u řeky a v samotné řece…. V zimě je možné na ledu řeky často vidět široké praskliny a občas i to, že je led rozdrcen a rozdroben na mnoho nevelkých střípků – to jsou všechno viditelné známky činnosti mamuta: zuřící zvířata svými rozbíhajícími se kly, ale i zády, rozlamují led. Nedávno, před 15-26 lety, bylo tohle vidět na jezeře Bačkul. Mamut je jako zvíře jemný a mírumilovný, i k lidem je jemný; při setkání s člověkem na něho mamut nejen že nenapadá, ale dokonce k němu jde a chce se s ním mazlit. Na Sibiři jsou často k slyšení vyprávění místních křesťanů a lze se tam setkat i s přesvědčením, že mamuti existují do dnešního dne, jen vidět je, to je velmi obtížné…, mamutů je však nemnoho, jako většina velkých zvířat jsou na pokraji vyhynutí….

Dále je tu pak Kartašov, který napsal kroniku kontaktů člověka s mamutem ve 20. století (z materiálů J. Golovanova, M. Bykové, L. Osokinové):

…Albert Moskovin z Krasnodaru, dlouhou dobu žil v Marijské ASSR a hovořil tam s lidmi, kteří chlupaté slony viděli sami. Zde je citát z dopisu: „Obdu (marijský název mamuta) bylo podle marijců možné potkávat častěji než je tomu teď, měli stáda o 4-5 kusech (marijci to nazvali obda-saun – svatba mamutů)“. Marijci mu podrobně vyprávěli o životě mamutů, o jejich vzhledu, jejich vztazích k mláďatům, lidem a dokonce o pohřbech zesnulých jedinců. Z jejich slov se laskavý a jemný obda rozzlobil na lidi, proto v noci boural rohy stodol, saun, ničil zahrádky a vydával při tom tlumený trubkový zvuk. Z příběhů místních občanů donutili mamuti, ještě do revoluce, k odstěhování občany z obcí Nižnie Šapi a Azokovo, které se nacházely v kraji Medvedevský (dnešní název). Vyprávění obsahují mnoho zajímavých a úžasných podrobností, nicméně tvoří z celkového pohledu přesvědčení, že v nich není žádná fantastika nebo nepravděpodobnost….

Ne nadarmo si cizinci myslí, že u nás chodí po Červeném náměstí medvědi. Přinejmenším zde před sto lety byli k vidění a dobře známí mamuti.

%201_2

Není to Jakutsko ani sever. To je povolží, evropská část Ruska, střední pásmo. Ale teď Sibiř:

…V roce 1920 objevili dva ruští lovci v meziřečí Obi a Jeniseje na okraji lesa stopy ohromného zvířete. Bylo to mezi potoky Pur a Taz. Oválné stopy měly okolo 70 cm na délku a okolo 40 cm na šířku. O ohromných rozměrech zvířete se bylo možné přesvědčit ze slušných hromad hnoje na jejich stopě. Chtěl by si normální člověk nechat ujít tuto jedinečnou příležitost – dohnat a uvidět zvíře nebývalé velikosti? Samozřejmě, že ne. Tak i tito lovci šli po stopách a za několik dní dohnali dva velikány. Nějakou dobu je pozorovali ze vzdálenosti 300 m. Zvířata byla pokryta dlouhou, temně hnědou srstí a měla chladně zakřivené bílé kly. Pohybovala se klidně a při pohledu na ně vznikal pocit, že jsou to sloni oděti do kožichů….

To je zhruba zde:

 %202_2

Zde jsou svědectví z 50. let:

…Příběh seniora rangera oblasti Valentina Michajloviče D.: „… když jsem byl v prvním ročníku na vysoké škole, tak mi rybář J. vyprávěl velmi zajímavý příběh. Mimochodem, musíte vědět, že když se dva bory téměř sbíhají do mysu, vzniká mlha (drobné jezero) na obou stranách a to nejužší místo na vodě se nazývá vrata. Podle J., on projížděl těmi vraty v té mlze a zaujalo ho neobvyklé šplouchnutí. Pomyslel si, musím se podívat, co je to za rybu? Tak se zastavil. Najednou se z vody začala zdvihat jakoby kopa sena. Zadíval se tedy – srst temně hnědé barvy, jako kožešina mokré mořské kočky. Tiše se schoval v rákosí a pozoroval. Ať tvář, nebo obličej – nelze to přesně rozeznat. Vydává to syčivý zvuk: „Fo-o“ – jako by do prázdné nádoby. A najednou se spustili dolů do vody…“ Tohle se stalo v roce 1954. Tenhle příběh udělal na Valentina Michajloviče takový dojem, že prozkoumal celé dno v tom mělkém místě s odkazem od vypravěče. Našel tam hlubokou jámu, kde se na zimu schovávali karasi….

…V padesátých letech jsem instaloval sítě. Počasí bylo velmi klidné. Nad jezerem se rozprostírala klidná mlha. Najednou slyším plesknutí vody, jako by po ní někdo šel. Obyčejně na tom místě mysu P. přecházeli po mělké vodě losi. Tak jsem si to i myslel – los, byl jsem připraven ho zabít. Otočil jsem loďku směrem ke zvuku a vzal jsem zbraň. Před loďkou se z vody vynořila kulatá a černá velká tlama neznámého zvířete. Zpříma se na mne dívaly kulaté a inteligentní oči. Přesvědčený, že to není los, jsem ani nestřílel, nýbrž rychle otočil loďku a vzal za vesla. Syn, který seděl za mými zády, „to“ také uviděl a začal plakat. Dlouho jsme se houpali na vzniklých vlnách. Vyprávění S., 70 let, vesnice T. Byl to mamut? Uvidět oči, zpříma hledící – a nevšimnout si chobotu? Nicméně, kdo ví, čeho si člověk stihne všimnout v takové stresové situaci….

…Ve stejných letech jsem se svojí spolužačkou projížděl mlhou vedle mysu. Najednou jsme u břehu uviděli obrovské tmavé torzo, které se kolébalo k vodě. Vlny od toho kývaly a zvedaly loďku. Zalekli jsme se a otočili se nazpět…. Vyprávění P., 60 let, vesnice T.

Zde je důkaz z 60 let:

…Lovec Jakut, září roku 1962, vyprávěl geologovi Vladimírovi Puškarjovovi, že do revoluce lovci nejednou viděli obrovská chlupatá zvířata „s velikým nosem a kly“, před deseti lety viděl i on sám neznámé stopy „velikosti obrovské mísy“….

Svědectví z konce 70 let:

… „Bylo to v létě roku 1978,“ vzpomíná brigádní horníků S. I. Beljajev, „naše skupina rýžovala zlato v jednom nejmenovaném přítoku Indigirka. Na samém začátku sezony se stala zajímavá věc. Před svítáním, když slunce ještě nevycházelo, se v blízkosti našeho tábora ozval jednotvárný hluk. Spánek horníků je citlivý. Probrali jsme se za spánku a v údivu se dívali jeden na druhého s otázkou. „Co je to?“ Jako odpověď se k nám od řeky doneslo šplouchnutí vody. Vzali jsme tedy zbraně a potichu se začali přemisťovat na to místo. Když jsme obešli skalnatý výstupek, našim očím se otevřela nevídaná podívaná. Na mělkém místě řeky stálo okolo deseti, bůh ví, kde se tu vzali… mamutů. Obrovská, chlupatá zvířata pomalu pili studenou vodu. Snad půl hodiny jsme jako okouzleni hleděli na ty pohádkové obry. A oni, když uhasili žízeň, se jeden za druhým odebrali do hloubi lesa…“.

Je ale samozřejmé, že i po těch všech svědectvích se najdou pochybující čtenáři, kteří říkají: „dokud neuvidím, neuvěřím“. Speciálně pro ně, i když je všechno jasné, ukazujeme živého mamuta, natočeného na telefon a příslušné video.

Takže – mamuti jsou a dokonce ne velmi daleko. Pozůstatky skutečnosti. Všichni, kdo měli tu šanci potkat mamuta – viděli to. Jsou to geologové, lovci, občané severních regionů. Je dokonce možné zpracovat shrnující mapu objevených lokalit těchto zvířat.

Přišel čas vyjasnit si, proč se stalo to, že živá a potkávaná zvířata byla pohřbena hluboko v době ledové.

Velmi bych se divil, kdyby všechna výše uvedená svědectví byla neznámá vědeckému světu. Jasně, že to tak není. Paleontologové (ti, kdo studují fosilní vykopávky zvířat) svá sledování začínají vždycky od vzoru existujících informací. Jenže, i když mají ta svědectví v rukách, budou se přiklánět k pracím autoritativních předchůdců, ke kterým většinou nemají vztah ani geologové ani lovci.

Zajímavé je, že se mi vůbec nepodařilo objevit konkrétního člověka z vědeckého oboru, který „pochoval“ mamuty. Ale to je samo sebou pochopitelné. Je známo, že ještě Tatiščev se o ně zajímal. Napsal latinský článek „Legenda o mamutím zvířeti“. Nicméně svědectví, která se k němu dostala, si v mnohém protiřečila, a často rezonovala s hranicí mýtu. Většina svědectví popsala mamuta jako nyní žijící zvíře. Tatiščev mohl tedy stěží vyvodit závěr o zániku tohoto zvířete. Tím spíše se tato dnes úřadující teorie o zániku severních slonů v době ledové mohla zrodit ne dříve než koncem 19. století.

%205_0

Právě tehdy přijala vědecká společnost dogma velikého ochlazení. A tohle dogma leží i v základě moderní paleontologie. V tomto duchu je tedy jasná umělá slepota vědeckého světa.

Pokud byste si však mysleli, že je to všechno, tak se pletete. Vše je ještě mnohem zajímavější.

Mamut je zvíře, které v přírodě prakticky žádného nepřítele nemá. Podnebí středního pásma a tajgová zóna je pro něho velice prospěšná. Zásoba potravy je zjevně nadměrná. Prostředí neovlivněné člověkem je tu velmi mnoho. Proč tedy plně nevyužít existující ekologický výklenek? Jenže on ho nevyužil. Setkání člověka s tímto zvířetem jsou dnes velmi řídká.

Katastrofa, při které zahynuli miliony mamutů, zjevně byla. Zahynuli v ní prakticky všichni najednou. Svědectví o tom nesou hřbitovy kosí, které jsou pokryté spraší (kultivovanou půdou). Za posledních 200 let bylo z Ruska odvezeno více než milion párů klů. Miliony kusů mamutů obývali tento ekologický výklenek na teritoriích Eurasie najednou. Proč to tak není i dnes?

Jestliže ke katastrofě došlo před 13 tisíci lety a část severních slonů přežila, tak měli dostatek času na obnovení populace. Ale to se nestalo. Jsou zde pouze dvě varianty: buď vůbec nepřežili (to je verze vědeckého světa), nebo ke katastrofě, která porazila populaci mamutů, došlo poměrně nedávno (sleduj: Proč jsou naše lesy mladé?). Vzhledem k tomu, že tu mamuti stále jsou, je to druhořadé. Zatím se ještě nestačili obnovit. Kromě toho pro ně v posledním století mohl znamenat reálné nebezpečí i ozbrojený a chamtivý člověk, který brání růstu jejich populace.

Myslím si, že zpochybnění termínů katastrofy, je pro „nejvyšší vědu“ tím nejbolestivějším a nejméně přijatelným okamžikem. Jsou připraveni na všechno – zamlčování faktů, zatajování důkazů, masovému vymývání mozků atd., jen aby se vyhnuli už jen případnému náznaku otázky na toto téma, protože nahromaděná lavina zadržovaných informací jim nezanechává šanci k otevřené diskusi. Zatím bude následovat ještě mnoho, velmi mnoho otázek, na které se nikomu nechce odpovídat.

Iževsk.

Alexej Artemov

https://www.youtube.com/watch?v=tZ2x6tIWl24#t=20

 Preložil: OZ Biosféra www.biosferaklub.info

Páčilo sa? Zdieľajte:

Ďalšie články z tejto kategórie