Kategórie

Naši partneri

Flag Counter

…viděl jsem tě růst

O prastarém a novém životě se dřevem, lesem a Měsícem

-videl-jsem-te-rustV prosinci 1992, kolem novoluní, respektíve kolem sv. Tomáše (21. prosince), vyrazila parta lesních pracovníku, aby na Gerloském průsmyku, přechodu pohoří z nejvrchnějšího solnohradského Salzachtalu do tyrolského Zillertalu, pokácela značný počet vybraných státnych smrků a modŕínů.

Lesní pracovníci vědeli, že stromy jsem vybral na podzim společně s příslušným lesníkem. Divili se, že se teď stále častěji přičítá význam kácení stromů v určitých dnech, ačkoliv už po celá desetiletí se nikdo na takové věci neohlížel. Ale Thoma je sám lesník, ten už bude vědět, co dělá. A platit musí stejně.

Lesní pracovníci nebyli tenkrát asi jediní, kdo se divili. I polesný doprovázel mé naléhání na přesné dodržení termínu sklizně dřeva pochybovačným pohledem. Jejich pochyby jsem respektoval, ale ze své cesty jsem se nenechal svést. Bylo pro mne důležité, aby stanovené prosincové dny sklizně dřeva byly přesně dodrženy. Byl jsem proto přímo na místě v zasněženém horském lese. Sklizeň asi dvě stě let starých modřínů a smrků byla provedena podle mého plánu a na celé věci by nebylo nic zvláštního, kdyby režii nepřevzal zase osud.

Polesný chtěl tehdy zeměstnat partu lesních dělníků i po „mých“ dnech sklizně dřeva a kromě mých stromů sklidit ještě jiné kmeny na témže místě lesa. Tak došlo k tomu, že pracovníci po mém termínu sklizně prováděli další kácení. Poté, co byl pokácen můj poslední strom a uběhl poslední den se správným postavením Měsíce, bylo dřevo striktně rozděleno, a později poražené stromy se prodaly jiné pile, kde určité dny sklizně dřeva nehrály roli a nebyly požadovány.

Aby se dřevo nepomíchalo, odvezli jsme naše stromy nákladním vozem na horskou louku, vzdálenou asi sto metrů od okraje lesa a uložili je tam.

O osmdesát metrů dál zřídil sousední pilař na téže horské louce svůj sklad dříví. Mezi námi oběma panovala dobrá komunikace a důvěra. Nikdo se nebál, že by se něco mohlo zeměnit, nebo že by dokonce bylo odvezeno dřevo ze skladu toho druhého. Krátce nato schovala horská zima obě hromady dřeva pod dva metry vysoké sněhové čepice a kmeny pod bílou přikrývkou odpočívaly až do pozdního jara.

V tom roce jsme měli dlouho do jara plné ruce práce se zářezem listnatých stromů, které byly všechny sklizeny v dobrých dnech v prosinci a v lednu. Ačkoliv jsem vědel, že kulatiny na výši soutěsky nebyly odkorněny, nedělal jsem si starosti.

Je pravda, že kmeny, které leží v lese ješte na jaře i s pláštěm kůry, jsou ideální líhní a rozmnožovacím místem pro obávané lykožrouty. Ale moje smrky a modříny byly sklizeny ve správnou dobu.

53178~122d3bfad475

Přesto jsem ale, když nadešel květen, zněklidněl a častěji jsem se zastavoval u svého dřeva. Ale pokaždé jsem se s klidem mohl vrátit do údolí. Nenašla se ani sebemenší stopa po lýkožroutech (tito brouci se zavrtávají do kůry, respektive do drěva, a jejich napadení lze ihned poznat podle hromádek drtě, která vypadáva z vyvrtaných dírek.)

V květnu pak přišel i znepokojený telefonát příslušného lesníka, odpovědného za to, aby v lese neleželo brouky napadené dřevo, které by mohlo vyvolat jejich nebezpečné rozmnožení. Chápal jsem lesníkovu obavu: když jsou kulatiny nařezané a tudíž i odkorněné, lýkožrouti už je nenapadají a nepoužívají jako líhně. Toto nebezpečí by tedy rozřezáním na pile bylo zažehnáno, ale vědel jsem, že potřebujeme ještě pár týdnů, než pŕijde dřevo z Gerloského průsmyku na řadu k nařezání.

„Milý Franto,“ slíbil jsem lesníkovi, „když najdeš v mém dřeve jediného brouka, hned mi zavolej a já svatosvatě slibuji, že změním plány a nazítři pošlu náklaďák, aby se dřevo okamžitě odvezlo a zpracovalo.“

Tato dohoda mi vyhovovala i jinak – na lesníkovo přísné oko jsem se mohl spolehnout, a zároveň jsem si tak sám ušetřil kontrolní cestu ke skladu dřeva vysoko v soutěsce.

Jenže očekávaný a obávaný telefonát lesníka se nekonal, čekal jsem, ale telefon nezazvonil. A to už byla polovina června – horké dny a teplé noci ohlašovali i v horách vrcholné léto. O tom, že i ten nejlínější a nejospalejší lýkožrout už je dávno svěží a pilný, nebylo vůbec pochyb.

59_048Pak se stalo něco, co mě udivilo ještě víc. Jednoho takového teplého letního dne jsem se na onu horskou louku vydal s mladým manželským párem. Pro jejich dům se měla zpracovat velká část kmenů. Muž byl ze stavitelského oboru a dobře se vyznal.

Když jsme dorazili do soutěsky ke skladu dřeva, vtiskl jsem mu do ruky sekyru a společně jsme prohledávali kůru uskladněného dřeva, abychom odhalili případné napadení brouky. Nic – nic a ještě jednou nic.

Na téže louce, zhruba osmdesát metrů daleko, leželo ale i několik kmenů sousedního pilaře. Totéž dřevo, ze stejného místa lesa, skladováno na téže horské louce stejně dlouho, sklizeno ve stejnou dobu, ale za, “nesprávneho“, opačného postavení Měsíce: protože moje sklizeň dřeva byla dnem novoluní ukončena, u souseda ale s pŕibývajícím Měsícem teprve začala.

Toto sousedovo dřevo bylo masivně napadeno lýkožrouty. Každých pár centimetrů následovala jedna vrtná dírka za druhou. Byly postiženy všechny kmeny bez výjimky.

Jedinými pro mne rozpoznatelnými rozdíly mezi oběma hromadami dřeva bylo různé postavení Měsíce při sklizni stromů v prosinci a pečlivý výběr mých kmenů. Nedokázal jsem sice vědecky doložit, proč brouci napadnou pouze osmdesát metrů vzdálené dřevo souseda na téže louce, a moje kmeny jim nechutnají. Za všechny ty roky, během kterých jsem jako lesník vedl revír, však vím, že lýkožrouti mají zcela jemný, neuvěritelně přesně cílící orientační, čichový a chuťový systém. Mezi desítkami tisíc stromů a kmenů najde tento hmyz bez problémů ten nejslabší, který dokáže napadení nejméně vzdorovat tokem pryskyřice a obrannými mechanismy. Z těchto pozorovámí usuzují, že to, co jsem na horské louce pozoroval, nemohla být náhoda.

„Kdo dřevo kácí na Štědrý den, jeho dům vydrží desetkrát déle postaven. Na Fabiana a Sebastiana (20. ledna) míza proudit začína.“

Tuto starou sedláckou pranostiku jsem samozřejmě znal. Věděl jsem také, že dřevo pokácené v zimě vykazuje jiné složení obsažených látek, než dřevo pokácené v létě. Dřevo poražené v zimě má přirozeně větší odolnost proti houbám a hmyzu, než dřevo poražené v létě. To, že i postavení Měsíce v době sklizně dřeva hraje tak velkou roli ohledně napadení lýkožroutem a možná i ohledně celkové přirozené resistence dřeva, bylo však pro mne nové.

Cestou domů jsem se pokoušel odpovědět sám sobě na otázku, co je asi důležitější: hledat a najít vědecky důkaz pro toto pozorování, nebo se prostě radovat z poznatku, že přirozená ochrana dřeva je možná bez použití jedů a chemie a že začíná už v lese při výběru stromů a okamžikem sklizně dřeva.

Nové vydanie výnimočnej knihy „…viděl jsem tě růst. O prastarém a novém životě se dřevem, lesem a Měsícem“ je už v predaji: http://eshop.biosferaklub.info/produkt/videl-jsem-te-rust/

www.biosferaklub.info

Páčilo sa? Zdieľajte:

Ďalšie články z tejto kategórie