Menu

Kategórie

Naši partneri

Flag Counter
TOPlist

Kooperace s přírodou

ceska-biozahradaZnáme je všichni, kdo máme co dělat se zahrádkou, ty věčné obavy, že naši úrodu sklidí někdo dříve než my. Nemám tím ovšem na mysli lidské nenechavce, ale onen nekonečný zástup nejrůznějších brouků, housenek, mšic, ptáků, myší, hryzců, zajíců, srnců, divokých prasat atd. atd. Kdo upustil od používání chemie a začal zahrádkařit takzvaně ekologicky, asi mi dá za pravdu, že tento zástup najednou řídne, že už těch škůdců není taková řada, že se nevyskytují s takovou nečekanou prudkostí a v takovém množství. Jistý zbytek strachu se však v koutku duše přece jen skrývá: Co kdyby?! Co kdyby se zase vrátili?!

A někdy se skutečně objeví. Stane se, že salát ožerou slimáci, na větvičkách třešně sají mšice, rajčata odcházejí pod náporem plísně a ve sklepě řádí na uskladněné mrkvi krysa. Co dělat? Musíme opravdu sáhnout po nějakém prostředku, třebaže ekologickém? Musíme na zahradě bojovat a zápolit s nepřítelem, kterého stejně nemáme šanci porazit? Mnohým lidem se příčí sbí­rat a zabíjet živé tvory, byť by to byl pouhý hmyz a z našeho pohledu ještě k tomu škodlivý. Mnohým se nechce pořád něco zašlapávat, mačkat, pálit, topit nebo něčím polévat. Je tedy jiná mož­nost?

Jde to i bez boje

zemiaky_v_slameI Němec Eíke Braunroth bojoval tak dlouho se škůdci, až ho to přestalo bavit. Deset roků hledal a zkoušel a ověřoval, až nakonec přišel s novou metodou takzvané kooperace s přírodou. Tato metoda je založená na tom, že se člověk učí milovat všechny ostatní živé tvory bez rozdílu, že je přestane třídit na užitečné a škodlívé a odpírat těm druhým z nich právo na život.

Jestliže totiž člověk k některým druhům přistupuje již předem jako ke škůdcům, říká Braunroth, vyzařuje jejích smě­rem negativní energií. Ta je pro ně signálem, že se jim bude snažit zabránit ve vykonávání jejich povinností, v naplňování jejich poslání. A začnou se tedy přímo zarputile množit. začnou se stahovat z okolí, začnou se bránit. Jakýkoli postup proti těmto živočichům pak logicky vůbec nic neřeší. Naopak to celou situaci jen zhoršuje. A je přitom jedno, jestli člověk bojuje chemicky nebo takzvaně biologicky, zvířata se brání tak jako tak.

“Mšici může být jedno, jestli zahyne díky chemickému jedu nebo kopřivovému zákvasu, hryzci zase, jestli ho zabije past nebo prostředek proti sráženi krve. A mandelince může být lhostejné, jestli ji od její milované rostliny odeženeme změnou genetického vybaveni bramboru, chemickým jedem, vysavačem, setřepávánim, rozdrcením nebo nějakým jiným způsobem. »Biologické” znamená jen pro člověka na pohled neškodné a ono »na pohled” je pak dáno úrovní našeho vědění.”

Funguje to?

Zřejmě ano, ostatně dokládá to celá řada svěděctvi lidí z praxe, zahrádkářů, zahradníků i zemědělců, kteří tuto metodu používaji. Podle jejího autora se výsledky dostavují již v prvním roce, její trvalejší používání pak vede k odmoření půdy, očividnému zmnožení půdních organismů, ozdravění rostlin i zvířat, zvýšení úrody, zkrásnění okrasnych rostlin, k celkové harmonizaci v oblasti půdy, rostlin, zvířat, lidí i počasí. Dojde prý rovněž k souladu mezi člověkem, nářadím a stroji. Ty zůstanou déle funkční, vyžadují méně okvitnuca cibulaprav a dochází řídčej k nehodám.

Jak ale mohou zvířata nebo rostliny reagovat na to, jestli k nim člověk chová lásku nebo nenávist? K tomu E. Braunroth:

„Zvířata vídí do srdce člověka. Ví, jak upřímně to míní. Zvířata znají jeho přesvědčeni. Kdo svému konání věří, je přesvědčen o jeho správnosti, ba je dokonce nadšen a jehož konání je konstruktivní pro vše žívé, tomu věří i zvířata. Mír s jedním jedíným živočišným druhem vede automaticky k míru se všemí ostatními druhy zvířat. Jakmile člověk žije se zvířaty v míru, normalizuje se také jejich dřívější nesmírná žravost a rozmnožování. ” 

Jak na to?

Metoda kooperace s přírodou je nesena čtyřmi základními pilíři:

1. Zjevné jednání. Kde stojíme, kudy jdeme, kde klečíme, sedíme nebo ležíme, všude zanechávají naše nohy, naše ruce, celé naše tělo neviditelnou stopu. Tu vní­mají živé bytosti přírody jako prožitek lidské přítomnosti. Tato stopa je tím intenzivnější a účinnější, čím blíže se zahradník skloní k zemi. Práce na zahradě rukama uvolňuje silnější energii než práce s nářadím a stroji nebo dokonce na strojích. Pro přírodní bytosti neexistuje minulost. Ony „ví ted'”, který člověk byl na zahradě před deseti lety, ba který zde vůbec kdy byl, a poznají jej. Jak ho poznají? Poznají jeho „vůni” . Cítí ho. Cítí atmosféru jeho těla. Osivo a sadbu by si proto měl člověk vypěstovat pokud možno sám. Neboť nakoupené osivo sebou přináší atmosféru šlechtitele, množitele, prodejce, dopravce a veškerých zaměstnanců. Atmosféry všech osob jsou v semenech, hlízách, cibulích, sazenicích i stromcích uložené.

2. Pozitivní myšlení a plánování. Kdo s přírodou „kooperuje”, ten s ní neválčí – ani chemickými ani biologickými zbraněmi. Mysli neomezeně pozitivně, přitákává životu a jeho základním postojem je žít a nechat žít. Akceptuje situaci, jaká je, a snaží se ji co nejlépe zužítkovat: napří­klad poučit se, proč tomu nyní tak je. Rozdělení živočíchů na „užítečné” a „škodlivé” mizí, „plevel” přestává existovat. Zahradník, který s přírodou kooperuje, akceptuje mandelinku, když jí zpozoruje na rostlině bramboru. Odpovídající energie jsou zesilovány a vytvářejí příznívé předpoklady pro dobrou úrodu. Normalizují rozmnožovací chování takzvaných „škůdců”.

topinamburg-kvetnuci3. Pozitivní cítění a postoj. Radost pří spatření mandelinky uklidní nejen brouky a jejích larvy, ale í brambory. Lidská radost vyvolává u zvířat ústup rozmnožování na minimální hodnotu – a u rostlin nárůst odolnosti, enormní růst a rozmnožováni. Jsou zrcadlem zahradníka. Kdo nejde na zahradu zcela svobodný, nýbrž zmítán problémy, bere přirozeně tyto problémy sebou. Rostliny a nástroje je přijímají Rostliny reagují poruchami růstu, které musí vyústit v napadení „škůdci” nebo „chorobami”. Nástroje mají malou životnost a vyžadují časté opravy.

4. Spirituální poznání smyslu života člověka, zvířat, rostlin, ba i univerza jako celku. Zde působí podvědomí zrovna tak jako vědomí. Vším, co v sobě zahradník chová – vůči sobě i vůči tvorům přírody – vtiskuje zahradě určující stopu, která zde zůstává tak dlouho, dokud zde pracuje. A tak to není věcí slimáků, když sledují stopu zahradníka a některé nebo všechny rostliny nechávají na pokoji. Řídí se zákonem přírody, který říká, že v ni všichni smí existovat.

Jak vytvořit správné klima na zahradě? 

Eike Braunroth k tomu říká: „Krátce předtím, než jdu na zahradu, na chvilku se posadím, několikrát se zhluboka nadechnu a soustředím se na nastávající práci. Nikdy nevstupuji do zahrady, aniž bych toto udělal. Nikdy neberu své problémy na zahradu sebou, sám bych tím otrávil atmosféru zahrady. Dříve – když jsem se ještě věnoval výzkumu v této oblasti – jsem šel na zahradu záměrně s mysli zatíženou problémy. Pokaždé se mi něco stalo: popíchal jsem o trny při střihání růží, poranil jsem se o nářadi nebo se mi nářadi rozbilo atd. Dnes se při prodýchaní stále více zbavuji toho, co mne dosud zaměstnávalo. Nechávam své myšlenky plynout po nářadí, které budu potřebovat. Nechávám do svých myšlenek proudit své pocity nadšení a svou představivost. Ve svých představách maluji pocitový obraz v barvách, během své práce na zahradě i po jejím skončení. Tímto způsobem si své zahradní klima vytvářím sám. Tímto způsobem tvořím vnější klima zahrady. Tímto způsobem ke mně z pratvořivého pramene proudí vědění, co je teď nejlépe třeba učinit, aby se život mohl naplno projevit, abych byl nápomocen životu při jeho projevení se.” 

Z knihy: Radomil Hradil a kol. – Česká biozahrada. Zelenina a ovoce bez chemie.

Knihu si môžete zakúpiť tu: http://eshop.biosferaklub.info/produkt/ceska-biozahrada/

Páčilo sa? Zdieľajte:

Ďalšie články z tejto kategórie